Jako rodiče chceme pro svoje děti v zásadě to stejné: aby byly zdravé, spokojené a aby si do života odnesly návyky, které jim budou dlouhodobě prospívat. Chceme, aby se pravidelně hýbaly, netrávily celý den před obrazovkou a dokázaly se o svoje zdraví starat i v dospělosti.

Často se je to snažíme naučit hlavně tím, že jim říkáme, co by měly dělat. Běž si ven hrát. Nesedíš už moc dlouho u telefonu? Pojď se trochu hýbat.

Jenže děti se neučí jen z toho, co jim říkáme. Mnohem víc sledují, co sami děláme.

Můžeme dítěti stokrát říct, ať jde ven nebo ať pořád nekouká do telefonu. Pokud ale zároveň vidí, že většinu volného času trávíme na gauči, sami se nehýbeme a telefon skoro nedáme z ruky, velmi rychle pochopí, co je u nás doma skutečný standard. Ne podle slov, ale podle našeho chování.

Děti si všímají toho, co považujeme za normální

Dítě od nás nepřebírá jen jednotlivé rady. Postupně si vytváří představu o tom, jak vypadá běžný život dospěláka. Vidí, jestli se pravidelně hýbeme, jak trávíme víkendy, jak mluvíme o vlastním těle a jaký vztah máme k pohybu obecně.

Když dítě několikrát týdně slyší, že máma nebo táta jdou cvičit, postupně to začne vnímat jako normální součást života. Když nás vidí sportovat, běhat, jezdit na kole nebo si jít zacvičit, nemusíme mu dlouze vysvětlovat, že pohyb je důležitý. Ono to jednoduše vidí.

A přitom vůbec nemusí jít o CrossFit nebo nějaký sport. Důležité je hlavně to, že dítě pravidelně vidí pohyb jako přirozenou součást života.

Není potřeba být dokonalý

Když se řekne, že bychom měli být pro svoje děti vzorem, může to snadno znít jako další tlak na rodiče. Jako bychom museli všechno dělat správně, pravidelně cvičit, nikdy nevynechat trénink a vždycky mít dost energie na aktivní program s rodinou.

Tak to ale samozřejmě nefunguje. Nikdo není dokonalý a děti ani dokonalé rodiče nepotřebují.

Důležitější je dlouhodobý obraz. Jestli u nás převažuje pozitivní vztah k pohybu a vlastnímu zdraví. Jestli se o sebe většinu času snažíme starat a jestli se umíme vrátit zpátky, když z toho na chvíli vypadneme.

A možná právě tohle je pro děti důležitější než představa, že člověk musí být pořád stoprocentní. Život občas rozhodí práci, nemoc, dovolená nebo prostě období, kdy se nám nechce. Podstatné je umět se zase vrátit.

Nejlepší je dělat věci společně

Ještě silnější než samotný příklad je společná zkušenost. Místo toho, abychom dítěti řekli „běž se hýbat“, můžeme někdy jednoduše říct „pojď, jdeme spolu“.

Nemusí z toho být žádný organizovaný trénink. Může to být kolo, výlet, procházka, bazén, fotbal na zahradě nebo pár jednoduchých cviků doma. Podstatné není, kolik dítě uběhne kilometrů nebo kolik udělá dřepů. Důležité je, že pohyb spojuje s něčím příjemným a zároveň s časem stráveným s rodičem.

Právě takové momenty si děti často pamatují mnohem víc než všechny dobře míněné rady. Možná si za dvacet let nevzpomenou, že jsme jim vysvětlovali význam pravidelného pohybu. Ale pravděpodobně si vzpomenou, že jsme spolu jezdili na kole, chodili do lesa nebo hráli fotbal.

Buďme příkladem pro svoje děti

Nejde o to vychovat dokonale zdravé dítě ani o to ostatním rodičům říkat, jak mají svoje děti vychovávat. Jde spíš o uvědomění, že naše vlastní chování má na děti obrovský vliv, i když o tom vůbec nemluvíme.

Děti vidí, jak se hýbeme, jak trávíme volný čas, jak mluvíme o sportu a jakou prioritu dáváme vlastnímu zdraví. Z toho všeho si postupně vytvářejí představu o tom, co je normální.

Takže pokud chceš, aby tvoje dítě jednou mělo dobrý vztah k pohybu a ke svému zdraví, možná není nejdůležitější otázka: „Jak ho to mám naučit?“

Mnohem lepší otázka může být: „Vidí tohle chování pravidelně u mě?“

Protože nejlepší způsob, jak jít svým dětem příkladem, je tím příkladem skutečně být.