Díky cvičení se cítíme skvěle. Máme hodně energie, jdeme se na trénink odreagovat, přijít na jiné myšlenky. Máme ze sebe radost, když se zase o trochu zlepšíme.
Proto chceme jít cvičit, i když se necítíme dobře a měli bychom raději zůstat doma v klidu a s čajem v ruce.
Někdy to paradoxně není na škodu. Každý určitě známe ten pocit, kdy nám není úplně nejlépe, cítíme se nesví a něco na nás leze. Trénink může často zafungovat jako katalyzátor. Buď nás z toho dostane anebo hned večer víme, že jsme nemocní/nastydlí a je potřeba si odpočinout.
Odhadnout kdy jít trénovat a kdy ne, není úplně jednoduché. Občas se totiž necítíme špatně kvůli nemoci, ale kvůli jiným okolnostem, se kterými nám trénink naopak může pomoct.
Proto je obecně vhodné se držet pravidla: pokud se necítíme na 100%, není rozumné trénovat na 100%.
Tohle pravidlo platí nejen pro nemoc, ale i když jsme hodně unavení z předchozích tréninků nebo vlivem okolností v životě. Každý trénink, i když ve volnějším tempu, je pro nás plusem.
To stejné platí i u návratu po nemoci. Nejlepším přístupem je začít pozvolně a postupně přidávat. Prvních 14 dní ale klidně trénovat s rezervou.
Cvičení, stejně jako nemoc, je pro náš organismus určitá forma stresu. Pokud návrat po nemoci přepískneme a začneme příliš hodně, příliš brzo, může to být moc velká zátěž, organismus výrazně oslabíme a nemoc se může snadno vrátit.
Fitness je běh na dlouhou trať. A během 14 dní, kdy dáme tělu možnost se pořádně doléčit, nám nic neuteče. Přecházet nemoc a cvičit v průběhu nemoci má potenciál nám naopak uškodit.
