Drahomíra „Dráža“ Bačkorová je zapálená CrossFiťačka, nadšená jogínka, editorka a redaktorka Českého rozhlasu a inspirativní osobnost. Minutová výdrž ve stojce v prostoru, striktní shyby ani půlmaratón pro ni nepředstavují nepřekonatelný problém. Jak se dostala ke CrossFitu, co si myslí o propojení CrossFitu a jógy a jak se naučila perfektní stojku?
Jako dítě jsem moc nesportovala. Chodila jsem dva roky na gymnastiku, než mě z ní vyhodili – proto, že jsem byla baculatá. Začala jsem znovu sportovat až ve třinácti letech – běhala jsem, chodila do sokolovny. O rok později do České republiky přišel aerobik. Byl to aerobik à la Jane Fonda, cvičily jsme v můrách s ustřiženými ponožkami jako návleky. Bylo to vtipné, ale mně se to hrozně líbilo. Chodila jsem třeba i na tři lekce po sobě, zamilovala jsem se do toho.
Když mi bylo osmnáct, objevila se u nás kondiční kulturistika. Šlo o formu kruhového tréninku. Můj otec byl proti zvedání činek, matka mě ale podpořila a začala jsem chodit. Po dvou měsících mě požádali, jestli bych vedla rozcvičky. V tu chvíli jsem začala snít o tom, že budu cvičitelkou aerobiku. Začala jsem chodit ke cvičitelce, která vedla na jedné lekci třeba i sto lidí. Ze začátku jsem jí pomáhala vyndávat bedny, později mě za sebe nechala cvičit a rozhodla jsem se udělat si cvičitelský kurz. V rámci kurzu, který jsem absolvovala již těhotná, byla i sokolská průprava – dělali jsme výmyky, skákali přes nářadí … Pamatuji si, že na závěrečných zkouškách jsem odbíhala kojit dceru do šatny a potom se vracela skákat přes kozu (smích).
Po revoluci u nás vznikly první posilovny, kam jsem chodila. Šla mi rychle nahoru svalová síla, moc mě bavilo, jak jsem se rychle posouvala. Postupně se objevila další cvičení (step aerobik, p-class, spinning, tae-bo…) a já si dělala další kurzy. Pak přišla Power jóga a Ashtanga jóga. A ta mě fakt pohltila.
Do CrossFit Pardubice jsem se dostala před pěti lety, kdy mi tehdejší trenérka přišla na jógu a řekla mi „hele, otvíráme novej speciální gym, nikdo tu tohle ještě necvičí, přijď“. Tak jsem přišla a od té doby jsem chodit nepřestala. Do té doby mi každé cvičení postupem času přestalo stačit, chtěla jsem víc. CrossFit byl přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala – byla to kombinace všech možných prvků a zároveň výzva. Celou hodinu se cvičilo a to mi vyhovovalo, kondička i síla šla nahoru. První hodiny byly náročné, ale byla jsem celkem v kondici, takže to nikdy nebylo tak, že by mi bylo na zvracení nebo že bych se odplazila.
Po každém workoutu jsem šťastná, krásně mi vyčistí hlavu, do teď je pro mě CrossFit „the best of“. V gymu se cítím dobře, je tam skvělá komunita lidí, mám pocit, že někam patřím. Chodím na ranní tréninky od šesti, vstávání není lehké, ale i přesto vždy jdu ráda. Tréninky si čtu ihned po jejich zveřejnění (o půlnoci, pozn. red.) a když vidím nějaký dlouhý náročný trénink, moc se těším. Zrovna minulý pátek jsem měla ledvinovou koliku, do půlnoci jsem byla v nemocnici, přečetla si trénink, který byl tak úžasný, že jsem na něj ráno šla a bylo mi po něm mnohem lépe. Věděla jsem, že bych měla ležet v posteli, ale když jsem ten workout viděla, řekla jsem si, že tenhle prostě nemůžu vynechat (smích).
Mým aktuálním sportovním snem je vytáhnout se do stojky tahem. Zatím nemohu přijít na to, jaké svaly zapojit. Taky bych chtěla odstranit svůj respekt a strach ze skákání na bednu.
Nyní do gymu chodím čtyřikrát týdně, pět dní v týdnu ráno se věnuji vlastní praxi Ashtangy. K tomu ještě vedu skupinové lekce – čtyřikrát týdně kruhový trénink a Ashtanga jógu (dynamická forma jógy, má přesná pravidla, cvičí se stejná sestava), dvakrát týdně spinning. Co se týče kombinace CrossFitu a jógy, má to stinné i světlé stránky. Vím, že kdybych necvičila CrossFit, v józe jsem daleko dál, protože pro jógu jsou kontraproduktivní velké, namožené a zkrácené svaly. Také nemám na jógovou praxi po tréninku tolik energie. Na druhou stranu si ale myslím, že kdybych nedělala jógu, nebudu ve svém věku schopná dělat téměř nic. Jóga zlepšuje vnímání a kontrolu vlastního těla, což mi potom pomáhá i v CrossFitu. Podle mě je to tedy ideální spojení. Jóga je navíc švédská gymnastika, strečink, v dnešní době se halí do velkého duchovna, ale je to pouze malý střípek z tohoto duchovna, filozofického systému. Všichni si představují jógu tak, že tam jsou jogínky ověšené náramky na vystajlovaných jógamatkách s rozsvícenými svíčičkami, meditační hudbou a lektorky mluví ve zdrobnělinách. Když přijdete na mou jógu, přesvědčíte se o omylu – najdete náročné cvičení, které vám pomůže v mnoha směrech. Díky své práci jsem měla možnost mluvit s velkou řadou sportovců a všichni, bez ohledu na sportovní odvětví, se postupně k józe dostali.
Často dělám stojky. Ze začátku mi stojka nešla, rozhodla jsem se, že na každém tréninku udělám deset stojek, bez ohledu na to, jak mi půjdou. Začínala jsem u zdi, pak jsem se venku na trávě naučila ze stojky bezpečně padat. Stojka je hodně o koncentraci, trochu o síle v rukou, je potřeba se soustředit, zaměřit pohled na pevný bod, vytahovat se nahoru, ale zároveň zabořit ruce do podlahy, představovat si, že zakořeňujete do země. A zkoušet, zkoušet, zkoušet, nelpět moc na výsledku.
Poslední dobou se mi podařilo něco zhubnout díky změnám ve stravě. Snažím se o jídle přemýšlet, zaměřila jsem se víc na bílkoviny a snížila příjem sacharidů. Nejím maso, neslučuje se to s mým životním přesvědčením. Pak je těžké jíst dostatek bílkovin, protože tofu také není pro tělo nejlepší, jím tedy hodně sýry. Bývám hodně ve stresu z náročné práce, na což mi pomáhalo dopovat se sladkým, které se nyní snažím omezovat. Po spoustě všemožných diet mám zpomalený metabolismus. Za celý můj život se asi patnáctkrát změnil názor na to, co je zdravé a co není, co by lidé měli a neměli jíst. Kdybych se tím měla řídit, asi bych jedla už jen šutry.
Pokud člověk nemá pořádek v hlavě, je úplně jedno, jak se stravuje. Mysl ovlivňuje naše tělo, nejsme to, co jíme, jsme to, co myslíme. Pokud si do hlavy naprogramujeme „jsem tlustá“, „jsem nemožná“, tak to tak bude. Tělo se bude řídit těmi informacemi a programy, které mu dáváme. Myslím si, že skvělé jsou na toto meditace a terapie zaměřené na snahu změnit naprogramování mysli. Lidé jsou v dnešní době hodně zaměření na to, jak vypadají, a na svůj výkon. Jejich život se pak smrskne pouze na přemýšlení o tom, co strčí do pusy, jestli někde nemají centimetrový špek, jak vypadají. Nedělají nic jiného, než to, že si hlídají jídlo a cvičí. O tomto by ale život být neměl. Není možné takto dlouhodobě fungovat a být spokojený. Lidé zapomínají žít, jejich život je ovládán snahou o jakousi pseudodokonalost. To mě děsí. Jídlo by nám mělo sloužit k tomu, abychom do sebe dostali energii. Cvičení nám má pomáhat k tomu, abychom se cítili lépe. Mám radost, když v tělocvičně vidím slečny, které jsou sice oplácané, ale veselé, v pohodě.
Považuji za důležité život žít podle sebe, nikoliv podle diktátu ostatních či podle toho, co ostatní považují za normu. Pokud se chcete posunout dál, je nevyhnutelné vystoupit z komfortní zóny. A to nejen ve cvičení. Snažte se strachům postavit tak, že jimi projdete. Chcete-li ve svém životě něco změnit, posunout se, musíte něco začít dělat jinak.
<< Zpět na seznam článků