Se začátkem nového roku obvykle přemýšlíme nad tím, co se nám v uplynulém roce povedlo a co jsme naopak mohli udělat lépe. Kdo si nedá několik novoročních předsevzetí, jako by nebyl. Je předsevzetí vhodná forma impulsu ke změně? Jak se zařídit, abychom nových cílů opravdu dosáhli?
Novoroční předsevzetí
Vypsat si v lehké posilvestrovské kocovince na papír výčet desítky cílů na příští rok se zdá téměř jako povinnost. Mnohdy se nám ale nedaří je plnit a vzpomeneme si na ně znovu až za rok při dalším bilancování. Proč?
- Touha po změně nevychází z našeho vlastního přesvědčení, žene nás k ní tlak zvnějšku
- Chceme se změnit úplně od základů, nejdeme po malých krůčcích, uděláme obrat o 100%
- Stanovíme si takové množství cílů, že nelze splnit všechny (a tak neplníme ani jeden)
- Cíle máme pouze ve vlastní hlavě, nikam si je nenapíšeme a nikomu o nich nepovíme
Trvalou změnu je mnohem jednodušší udělat kdykoli jindy během roku, než je právě prvního ledna. Abychom se ke změně odhodlali v jiném datu, potřebujeme silnou vnitřní motivaci. Ta je pro udržitelnost nového režimu zásadní. A právě na Nový rok nám mnohdy schází.
Vnitřní versus vnější motivace
Vnitřní motivace vychází z našeho vlastního já. Nezávisí na našem okolí. Zjednodušeně je to rozpor a neshoda mezi tím, jak v současnosti žijeme, a tím, jak bychom žít opravdu chtěli. Taková vnitřní motivace k pravidelnému cvičení může být to, že se nechci zadýchávat při vyjití dvou pater po schodech, chci odstranit bolesti zad, toužím obléct krásné šaty, které mi ještě před rokem padly jako ulité, nebo to, že mám na cestě potomka a chci být aktivní rodič, chci si s ním hrát a stíhat ho.
Naopak vnější motivace je nějak podmíněna okolím. Sami bychom o změně ani neuvažovali, jsme k ní tlačeni zvnějšku. Vnější motivací k pravidelnému cvičení je například právě novoroční předsevzetí bez jiné pohnutky (každý si předsevzetí dává, já musím taky), to, že mě rodina či kamarádi kritizují za vzhled mé postavy, nebo to, že kamarádka se sebou něco udělala a já mám pocit, že musím taky.
Vnitřní motivace má na výsledek našeho snažení mnohem větší význam. Pokud jsme silně vnitřně motivováni, dokážeme ledacos. Naopak, ani dobrá vnější motivace nepřebije tu vnitřní. To se dá krásně ukázat na konkrétním příkladu. Prvního ledna, bilancuji, oproti předešlému lednu jsem přibrala pět kilo. Vlastně si až tak oplácaná nepřijdu, ale možná bych si mohla dát za cíl to shodit, když je ten Nový rok. Tak zajdu druhého ledna do fitka. Ve fitku hlava na hlavě, plno ledňáčků (označení předsevzeťáků beroucích v lednu fitcentra útokem, pozn.red.), stroje připomínající spíš mučící nástroje ze středověku než něco, s čím chci cvičit… vlastně mi asi je mnohem lépe doma na gauči s miskou oříšků a horkou čokoládou. Vidíte ten souboj vnitřní a vnější motivace? Která asi vyhraje? A kdy osobu z příběhu uvidíme ve fitku znovu? Samozřejmě, až druhého ledna další rok. 🙂
Nastavení cílů
Aby tvé plnění předsevzetí bylo úspěšnější než výše uvedené, je nutné, aby sis správně stanovil cíle.
Jako první si na papír napiš věci, kterých bys chtěl v dalším roce dosáhnout. Nyní z nich vyber tři pro tebe nejdůležitější. Jsi pro tyto věci opravdu vnitřně motivován, odhodlán? Netlačí tě do nich okolí? Super. V dalším kroku se přesvědč, že tvé cíle jsou v souladu s metodou SMART. Dle této velmi úspěšné metody k nastavování cílů by tvé cíle měly být:
- konkrétní (specific) – místo „chci se zlepšit v gymnastice“ například „chci se naučit stát na rukou v prostoru na místě“
- měřitelné (measurable) – místo „chci se zlepšit v běhání“ například „chci si zlepšit čas běhu na pětikilometrové trati o minutu oproti aktuálnímu“
- dosažitelné (achievable)
- realistické (realistic) – souvisí s předchozím bodem; pokud aktuálně neudělám ani jeden striktní shyb s dopomocí, nemohu čekat, že za půl roku jich udělám 20 bez dopomoci (stát se to může, ale vždy je lepší dávat si menší cíle a být mile překvapen)
- časově ohraničené (time specific) – místo „chci shodit pět procent tuku“ například „chci shodit půl procenta tuku každý měsíc po dobu deseti měsíců“
Pokud si stanovíš jeden větší cíl, je zároveň vhodné rozdělit si tento cíl na menší dílky, vytvořit si takovou cestičku malých úspěchů, která povede k samotnému velkému cíli. Pokud si dáš za cíl uběhnutí půlmaratónu, dej si jako dílčí cíle uběhnutí pěti kilometrů, deseti kilometrů, patnácti kilometrů, nebo třeba naběhání padesáti kilometrů každý měsíc, a až jako třešničku na dortu právě onen půlmaratón. Pokud dosahujeme menších úspěchů častěji, jsme k dotažení hlavního cíle motivováni více.
Nezapomeň si všechny své cíle někam zapsat, aby sis je po jejich naplnění mohl odškrtnout. Říkej o svých cílech lidem kolem sebe. A pořádně se za jejich dosažení odměň. 🙂
<< Zpět na seznam článků